Strach je dobrý přítel, ale špatný rádce
Základní otázka zní: proč se lidé bojí investovat? Stručně řečeno, bojí se, že o své peníze přijdou, a to ze dvou důvodů. Po zkušenostech z období privatizace se obávají, že jejich úspory někdo zpronevěří. Ještě větší obavu možná mají ze selhání investiční strategie. Otázkou je, zda a jak se můžeme zbavit strachu z investování.
Otevřeme tedy pověstnou Pandořinu skříňku a podívejme se nejprve na zoubek strachu z investování do otevřených podílových fondů.
Možná si i vy kladete otázku, zdali se neobjeví nějaký nový Viktor Kožený, do jehož kapsy vycestují naše úspory. Někteří z nás si dobře pamatují na tunelování investičních fondů v období kupónové privatizace. Z tehdejšího návrhu zákona o investičních fondech v roce 1992 vypadla nenápadná pasáž, podle níž měl být majetek zakladatelů fondů oddělen od majetku akcionářů. Tím bylo umožněno zakladatelům fondů legálně „odklonit“ majetek podílníků do svých privátních společností. Zatímco jedni z kupónové privatizace pohádkově zbohatli, jiní se stali vlastníky bezcenných papírů. Horší je, že tyto zkušenosti nás Čechy přetavily na ultrakonzervativní národ, i když naše přirozenost je zřejmě jiná. Vstupem do EU začali i u nás platit standardní zákony na ochranu investora. Od té doby se nedaří tunelovat podílové fondy ani těm nejzdatnějším děrovačům. Veškerý majetek fondu patří podílníkům a je uložen u tzv. DEPOZITÁŘE, kterým je důvěryhodná banka. Správce fondu sice může nakupovat nebo prodávat investiční nástroje, ale pouze způsobem a v míře stanovené tzv. STATUTEM, resp. PROSPEKTEM fondu. Kontroluje jej depozitář, který svým majetkem podílníkům ručí za to, že rozhodování správce probíhá v souladu se statutem fondu. Nákup a prodej investičních nástrojů probíhá standardním způsobem, tj. prostřednictvím burzu a dalších transparentních veřejně obchodovatelných míst.
Co by se stalo, kdyby zkrachoval zakladatel fondu? Depozitář by vypořádal podílníky odprodejem majetku fondu, protože ten by zůstal tímto nedotčen. V praxi se těmto řešením předchází včasným zfúzováním investičních společností. Fondy změní pouze správce, aniž by tím přestali existovat a plnit své poslání.
Co by se však stalo, kdyby krachl depozitář fondu, tj. banka? Opět nic, čeho byste se měli bát. Na rozdíl od bankovního konta, jehož majitelem není klient, ale banka, depozitář podílníkům poskytuje pouze službu úschovy majetku, za níž má nárok na odměnu. Majetek podílníků mu nikdy nepatřil, a proto ani věřitelé banky nemají nárok na vypořádání dlužných závazků banky z majetku fondu. Správce fondu by v tomto případě vyhledal jiného depozitáře a podílník by změnu ani nezaznamenal.
Příště se zamyslíme nad tím, jak se zbavit strachu ze selhání investiční strategie.
